Léčivé rostliny

Pojmy „léčivé“ a „jedovaté“ rostliny spolu úzce souvisejí; můžeme pozorovat plynulé přechody mezi nimi a jednoznačné přiřazení k jedné skupině často není možné. Léčivé účinky těchto rostlin je třeba připsat látkám v nich obsažených, které v nadměrném množství mohou být jedovaté, nebo dokonce smrtelně jedovaté.
Někteří zástupci jsou známí také jako aromatické popř. vonné rostliny a užívají se třeba v podobě čaje, jako např. různé druhy popř. odrůdy máty a tymiánu.

Mnohé domácí zástupce je možné najít jako takzvané „lidové léčivky“ v našem bezprostředním okolí. Abychom takové druhy, které představují „přírodní lékárnu na kraji cesty“, poznali, je nutné věnovat výběru rostlinek zvláštní pozornost.
Obecně známé jsou například řebříček, měsíček lékařský, podběl lékařský, plicník lékařský, prha arnyka a mnoho dalších. Daleko méně lidí zná přesličku, kuklík městský, mochnu husí, žindavu evropskou, srdečník obecný nebo také velmi nenápadný průtržník lysý - abychom jmenovali jen několik málo z nich.

Bylinkářství zažilo v poledních letech až desetiletích skutečný rozkvět. Pro nastartování tohoto rozvoje bylo nejdříve nezbytně nutné znovu se rozpomenout na léčivé účinky přírody, které nám jsou prakticky bezplatně k dispozici.

Při sběru léčivek většinou nemůžeme počítat s tím, že budeme po celý rok stejně úspěšní. V mnoha případech je koncentrace léčivých látek obsažených v těchto rostlinkách optimální jen v určitém období (např. u třezalky je to v době letního slunovratu).

Předpokladem k využívání léčivek je přesná znalost jednotlivých druhů; výbornou pomůckou může být vlastní malý „srovnávací herbář“.
Stejně důležité jsou vědomosti týkající se způsobu jejich účinku, nutného sběrného množství, zpracování (např. postupy při sušení popř. extrakci) a samozřejmě přípravy „léku“, který nakonec hodláme používat.
Bez těchto předpokladů se v žádném případě nedoporučuje vlastní medikace! „Hrdinské pokusy sama na sobě“ nemají žádné nebo jen nepatrné šance na úspěch.


Kdo by se chtěl touto velmi zajímavou problematikou zabývat detailněji, ať se obrátí na četné literární zdroje týkající se daného tematického okruhu.

[Dr. F.W. Sander]

Druhy a odrůdy zeleniny

Už to dávno nejsou jen vegetariáni, kdo se snaží zapojit do svého jídelníčku velké množství rostlinných výrobků. V souladu s trendem vědomého zdravého stravování se zelenina v širším slova smyslu těší obecné a patrně stále vzrůstající oblibě.

Skoro každý zná kopřivu nebo smetanku lékařskou (pampelišku) coby součást takzvaných „jarních salátů“. Daleko méně známé jsou však četné staré druhy a odrůdy zeleniny, které v dnešní době zcela upadly v zapomnění. Patří k nim mimo jiné merlík všedobr, kozí brada pórolistá, lebeda zahradní a čekanka obecná. Jako zelenina se však může používat také třeba bršlice kozí noha, kterou každý zahrádkář zná jako nepříjemný „plevel“.
Vedle těchto „zapomenutých druhů zeleniny“ ukazujeme i takové formy, které jsou buď všeobecně známé (reveň kadeřává - rebarbora, pažitka pobřežní, petržel) nebo které (znovu) pomalu zaplavují naše zeleninové zahrádky, jako novozélandský špenát, lžičník lékařský, kubánský špenát nebo čistec hlíznatý.
Také šťovík kyselý – dříve obzvláště v selských zahradách široce rozšířený a dnes v Německu na spoustě míst zcela vymizelý – patří k naší ukázce.

Využití těch částí rostlin, které nacházejí své uplatnění jako součásti stravy popř. jako pochutiny, je velice rozdílné.
Jako koření se používají například zralá semena kmínu kořenného nebo fenyklu obecného. Z rozchodníku suchomilného se mohou využívat čerstvé špičky výhonků jako koření do jídel.
Hlíznaté, oddenkové nebo také řepovité tvary kořenů popř. kolének pastináku setého, kořenové petržele a mnoha dalších představují jako kořenová zelenina důležitou součást jídelníčku.
Jedlé květy, které slouží v první řadě jako dekorace, mají sedmikrásky chudobky, brutnák lékařský a lichořeřišnice, přičemž ještě nerozvité květy lichořeřišnice naložené v octu jsou lokálně s oblibou konzumovány jako „falešné kapary“.
Celé rostliny (bez kořenů) nebo také pouze květenství saturejky, brutnáku lékařského a kopru vonného nacházejí uplatnění při nakládání jiné zeleniny, kdy nálevu dodávají zvláštní příchuť.

Listy rozmarýnu lékařského, který je taktéž známou léčivkou, se používají k dochucování masových pokrmů. Routa vonná s lehce nahořklou příchutí slouží k vylepšování pokrmů z ryb a některých polévek.

Kreativitě se zde ve své podstatě nekladou žádné meze – je to zkrátka, jako v mnoha jiných případech, jednoduše „věc chuti“.

[Dr. F.W. Sander]

Dr. Friedrich W. Sander , Anita Giesbers --- Vydání 2010, Förderverein AmbrossGut Schönbrunn e.V.
Konsultanti: Cornelia Stapel , Alenka Hager

43 stran, A5, brožovaná, k dostání u spolku Förderverein AmbrossGut Schönbrunn e.V., Tel.: 037369/87681, verein@ambrossgut.com
3,50 EUR

Jedovaté rostliny

Rostliny v této části zahrady jsou běžně klasifikovány jako „jedovaté rostliny“, ačkoli mohou současně sloužit k léčebným účelům. V naší zahradě jsou to mimo jiné např. blín černý, durman obecný a árón. Část z nich (např. blín) je také lokálně známý jako kouzelné nebo čarodějnické koření, ačkoli posledně zmíněné zahrnuje také mnoho „nejedovatých“ zástupců.
Návštěvník bude možná překvapen, když v tomto oddělení najde i rostliny, které zná ze zahrady jako okrasné květiny – např. náprstník nebo také vysoce jedovatou oměj.

Touto prezentací sledujeme především dva cíle:
Zaprvé chceme zprostředkovat dojem z pestrosti rostlin, které se vyskytují především ve zdejší přírodě a které eventuálně pomou mít velmi neblahé účinky, jsou-li užívány nesprávně nebo sbírány jen z nevědomosti.
Zadruhé nám jde o to, demonstrovat jedovaté „dvojníky“ některých rostlin. Jednou z nejznámějších rostlin, u níž může dojít k záměně, je jedlý česnek medvědí. Ten si můžeme snadno splést s jedovatou konvalinkou vonnou, a to zejména proto, jelikož se oba druhy v našich lesích tu a tam vyskytují vedle sebe.

Také brambory a rajčata ve své podstatě patří do této skupiny. Člověk se však naučil požívat jen ty nejedovaté části těchto rostlin.
Lilek černý, který se hojně vyskytuje např. na rumištích, je dnes považován za mírně jedovatý, ačkoli byl dříve po odpovídající úpravě používán jako zelenina.

Je-li řeč o jedovatosti, rozumí se tím především účinek na člověka. Přesnější by však bylo hovořit o toxicitě vůči určitým organismům či skupinám organismů.
Lidové názvy jako „ovcomor“ nebo „husomor“ poukazují na (údajné) výrazné jedovaté účinky pro tato zvířata; tis je prý například obzvláště jedovatý pro koně.

Starček přímětník je již nějakou dobu znovu a znovu označován jako zdroj nebezpečí pro člověka i zvířata. Na toto téma byly provedeny rozsáhlé výzkumy, není však známý jediný případ, kdy by se člověk „omylem“ smrtelně otrávil.

Kompletní sortiment není vždy možné vidět, jelikož v důsledku nepříznivých povětrnostních podmínek mohou nastat potíže s pěstováním.

Za nesprávné nakládání s jedovatými rostlinami nepřebíráme žádnou odpovědnost. Především zářivě černé (rulík) a červené (árón) plody svádějí k „ochutnání“. Naléhavě proto žádáme dospělé, aby měli na zřeteli dohlížecí povinnost za své děti!

.












.